Podkmen Blastozoa Sprinkle, 1973

(řec. blastos - pupen, zóon - zvíře)
Zahrnuje tyto třídy: Blastoidea, Cystoidea, Eocrinoidea, Parablastoidea, Paracrinoidea a Rhombifera.
Zástupci třídy Parablastoidea † a Paracrinoidea Regnéll, 1945 † se v Barrandienu doposud nenašli, tudíž je zde zmiňujeme jenom okrajově.

Zpět na úvodní stránku zde
zpět na Echinodermata zde

Blastoidea Say, 1825 † - poupěnci

Blastoidi nebo-li poupěnci (lat. Blastoidea) jsou ostnokožci s pětičetnou souměrností. Jejich tělo se skládá z téky, ramen a stonku. Téka má kulovitý tvar a připomíná květní poupě - odtud název. Ústa jsou na svrchní straně a od nich vybíhá pět ambulakrálních polí. Jedná se o mělkovodní mořský bentos. Blastoidi žili přisedle, připevněni k podkladu různě dlouhým článkovaným stonkem, často ve velkých společenstvech. Vyhledávali spíše mělčí, prosvětlené a okysličené proudící vody a pevné vápnité dno. Poupěnci jsou svým výskytem omezeni pouze na prvohory, a to od siluru do permu. Nejstarší, poměrně vzácné druhy pravých poupěnců, známe ze svrchního siluru Barrandienu a USA. V devonu jsou již nepoměrně hojnější a rozšířeni v mořích celého světa. Maximum svého rozvoje zažívají v karbonu. V některých karbonských vápencích (např. v Severní Americe) tvoří dnes zbytky jejich koster podstatnou součást horniny. V permu však začíná jejich celosvětový úpadek. Zajímavé je, že se centrum jejího vývoje přesunulo do dnešní indopacifické oblasti, kde začaly vznikat i některé monstrózní (snad degenerující) formy. Koncem permu pak poupěnci bez potomků vymírají. Zajisté k tomu přispělo masívní vymírání na konci permu.
Nálezy paleozoických blastoidů na území Barrandienu patří k velmi vzácným. Tato skupina živočichů u nás doposud není uspokojivě zpracována.

"Blastoidea" z Ernst Haeckelova (1904) díla "Kunstformen der Natur"

Zdroj: https://fr.wikipedia.org/wiki/Formes_artistiques_de_la_nature

Zdroj: Katedra biologie FPE ZČU v Plzni; Mergl, 2002.

Ordovik

Rod: Letenocrinus Prokop & Petr, 1990 †
Typový druh: Letenocrinus longibrachialis Prokop & Petr, 1990 †

Druh známý ojedinělými nálezy z letenského souvrství ordoviku - Háj u Zahořan. Více o tomto druhu pod záložkou lilijice zde.

Rod: Mespilocystites Barrande, 1887 †
Typový druh: Mespilocystites bohemicus Barrande, 1887 †

Poměrně problematický druh coronátního blastoida vzácně se vyskytující v letenském, vinickém souvrství nebo zahořanském souvrství (ordovik).

Mespilocystites bohemicus Barrande, 1887.

Silur

V českém starším paleozoiku netvoří poupěnci příliš výraznou složku fosilních společenstev. Je ale zajímavé, že se zde objevují již ve svrchním siluru, tj. na samém počátku svého vývoje. Jsou zastoupeni jedním z pouhých tří známých silurských rodů, Polydeltoideus, jehož izolované desky nebo i celé pohárkovité téky s vysokou bází a krátkými, širokými ambulakrálními poli se vzácně nalézají v přídolských jemnozrnných vápencích.

Rod: Stephanoblastus Jaekel, 1918 †
Typový druh: Stephanoblastus mirus (Barrande, 1887) †

Druh coronátního blastoida (poupěnce) řádu Coronata †, jehož nálezy jsou známy z motolského souvrství - Loděnice, Bubovice.

Stephanoblastus mirus (Barrande, 1887).

Vědecká synonyma
Rhombifera mira Barrande, 1887

Rod: Polydeltoideus Reimann & Fay, 1961 †
Typový druh: Polydeltoideus plasovae Prokop, 1962 †

Druh blastoida (poupěnce) řádu Fissiculata †, jehož nálezy jsou známy jak ze svrchního siluru, tak z lochkovského souvrství spodního devonu (kotýské vápence).

Polydeltoideus - vlevo rekonstrukce, vpravo kalich druhu Polydeltoideus plasovae, Praha-Řeporyje, svrchní silur.

Rod: Stephanocrinus Conrad, 1842 †
Typový druh: Stephanocrinus gemmiformis Hall, 1852 †

Druh poupěnce řádu Coronata †, jehož nálezy jsou vzácně známy z kopaninského souvrství.

Vlevo Stephanocrinus gemmiformis z Rochester Shale; Densmore Creek; Rochester; New York; USA. Vpravo diagram kalíšku (zdroj: Oklahoma Geology Notes, Vol. 20, Number 10, 1960).

Stephanocrinus gemmiformis Hall, 1852 †

Devon

V barrandienském devonu jsou již blastoidi poněkud hojnější, zejména v kalových a jemně detritických vápencích spodního devonu. Významný je druh Caryoblastus bohemicus Breimer, Macurda & Prokop 1968 s drobnou, max. 1 cm vysokou tékou "klasického tvaru nízkého a širokého poupěte, které se naspodu rychle zužuje k tenkému stonku. Ambulakrální pole jsou dlouhá a poměrně úzká. Místy je možno najít i celé exempláře, většinou se však nacházejí jen hluboce vykrojené radiální desky.

Rod: Caryoblastus Breimer, Macurda & Prokop, 1968 †
Typový druh: Caryoblastus bohemicus Breimer, Macurda & Prokop 1968 †

Druh blastoida (poupěnce) řádu Fissiculata †, jehož nálezy jsou známy z pražského souvrství - slivenecké vápence a dvorecko-prokopské vápence.

Caryoblastus bohemicus - spodní devon, Praha-Smíchov, Na Konvářce.

Rod: Leptoschisma Breimer & Macurda, 1972 †
Typový druh: Leptoschisma pentagonum Macurda, 1983 †

Druh blastoida (poupěnce) řádu Fissiculata †, jehož nálezy jsou známy z lochkovského souvrství (kotýské vápence). Macurda (1983) popsal nový druh Leptoschisma? pentagonum (v současnosti Decaschisma pentagonum), který se od známějšího a dříve popsaného blastoida Leptoschisma lorae (Dunbar, 1920) = Decaschisma lorae liší tím, že má nižší, polokulovitější klenbu, podobnou klenbě druhu Decaschisma pulchellum. Jinak jsou si oba druhy (pentagonum a lorae) podobné.

Morfologicky podobné druhy - vlevo Decaschisma lorae (Dunbar, 1920); Decatur Limestone; silur; Tennessee; USA, vpravo Decaschisma pulchellum (Miller & Dyer) ze siluru USA.

Zdroje/použitá literatura:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lilijice
https://muzeum.geology.cz/
Rudolf J. Prokop; Zkamenělý svět, vydala Práce v Praze, ISBN 80-208-0888-4, 1989

Cystoidea von Buch, 1846 † - diploporitní jablovci

(dříve Diploporita - řec. diplous - dvojitý, poros - otvor) - výskyt střední ordovik - svrchní devon

Cystoidi (lat. Cystoidea) mají vakovitou téku, která se skládá z vysokého počtu nepravidelných destiček v několika řadách. Ústní otvor je na horní straně téky, k ústnímu otvoru přiléhá většinou pět ambulakrálních brázd. Mezi příústními deskami vybíhá pyramidovitý anální otvor z pěti či více análních desek (anální pyramida). S výjimkou desek u ústí mají všechny desky téky párovité otvory (diplopóry). Cystoidi často neměli stonek k přichycení, ale přisedali rozšířenou bází k pevnému povrchu nebo měli spodní část vakovité téky zabořenou do sedimentu. Cystoidi žili přisedle, často ve skupinách, zejména v mělkých vodách a měli zřejmě vyšší toleranci na zvířený sediment. Objevují se na počátku ordoviku, v jeho průběhu dosahují maxima rozvoje. Od siluru ustupují a mizí na konci devonu. Dříve byli cystoidi velkou nadtřídou, která měla dvě podtřídy - Diploporita a Rhombifera. Dnes se mnozí badatelé přiklánějí spíše k rozdělení na dvě velké třídy těchto jablovců - Cystoidea a Rhombifera, přičemž Diploporita se stalo pouhým synonymem třídy Cystoidea.
Na rozdíl od rhombiferních jablovců, kteří mají téku stavěnou většinou pravidelněji, jsou příslušníci diploporitních cystoidů typičtí spíše svojí nepravidelností. Jejich téka je nejčastěji vakovitá, vejčitá nebo hruškovitá, složená z nepravidelných, masivních vápnitých destiček. Krásné české pojmenování jablovci je odvozeno od tvarové podobnosti s obyčejným jablkem.

"Cystoidea" z Ernst Haeckelova (1904) díla "Kunstformen der Natur"

Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Haeckel_Cystoidea.jpg

1 - Staurocystis quadrifasciata (Pearce, 1843), 2 - Glyptosphaerites leuchtenbergi (Volborth, 1846), 3 - Protocrinites fragum Eichwald, 1860, 4 - Cystoblastus leuchtenbergi Volborth, 1867, 5 - Cystoblastus leuchtenbergi Volborth, 1867, 6 - Pseudocrinites bifasciatus (Pearce, 1843), 7 - Echinoencrinites angulosus (Pander, 1830), 8 - Callocystites jewetti Hall, 1852, 9 - Hemicosmites extraneus Eichwald, 1840, 10 - Glyptocystites multiporus Billings, 1854, 11 - Glyptocystites sp.?, 12 - Cheirocrinus sp.?, 13 - Caryocrinites ornatus Say, 1825, 14 - Agelacrinites hamiltonensis Vanuxem, 1842, 15 - Streptaster vorticellatus (Hall, 1866)

Ordovičtí cystoidní ostnokožci z Barrandienu

Rod: Archegocystis Jaekel, 1899 †
Typový druh: Archegocystis desiderata (Barrande, 1887) †

Cystoidní jablovec, kterého můžeme nalézt v šáreckém souvrství náleží do stejné rodiny, jako jeho známější a běžnější Codiacystis bohemica (Barrande, 1887) † ze souvrství zahořanského - viz. níže.

Vědecká synonyma:
Pyrocystites desideratus Barrande, 1887
Archegocystites desiderata - synonymum vzniklé chybou ve jménu
Pyrocystites patulus Barrande, 1887

Archegocystis desiderata (Barrande, 1887).

Rod: Aristocystites Barrande, 1887 †
Typový druh: Aristocystites bohemicus Barrande, 1887 †

Jedním z nejhojnějších a nejznámějších druhů je Aristocystites bohemicus Barrande, 1887 s až 10 cm dlouhou vakovitou tékou, složenou z nepravidelných, masivních (až 1 cm silných) desek, nesoucích četné jednoduché póry. Tento druh je znám ze středního odroviku Čech, Francie a střední Asie. Z našeho území známe ještě druh Aristocystites desideratus Barrande, 1887 † a druh Aristocystites metroi Parsley & Prokop, 1990 †, což je poměrně nedávno objevený a zároveň největší představitel aristokystytů v ČR, jež se nalézá ve vrstvách bohdaleckého souvrství.

Aristocystites bohemicus Barrande, 1887.

Rod: Calix †
Typový druh: Calix purkynei (Klouček, 1917) †

Druh vyskytující se v dobrotivském souvrství (skalecké křemence). Schránka kuželovitá, směrem dolů přiostřená , spodní ordovik - spodní silur. Druh neběžného cystoida, pojmenovaného dle přírodovědce J. E. Purkyně.

Vědecká synonyma:
Dorycystites purkynei Klouček, 1917
Calix rouaulti buchoti Chauvel, 1936
Calix purkyněi - nepřesnost vzniklá chybou v názvu
Calix rouaulti Chauvel, 1936

Calix sp.

Rod: Codiacystis Jaekel, 1899 †
Typový druh: Codiacystis bohemica (Barrande, 1887) †

Tento jablovec se vyskytuje v zahořanském souvrství (st. beroun). Ze stejného souv. známe ještě tento druh: Codiacystis moneta (Barrande, 1887). Velmi často se vyskytují společně s jablovci aristocystidními. Jejich téka byla téměř kulovitá s tenkostěnnou horní (břišní) částí a protáhlou, velmi masivní částí spodní (hřbetní), která byla částečně zabořena do sedimentu dna. Zbytky jablovců rodu Codiacystis jsou v našem středním ordoviku velmi hojné. Většinou však nalézáme jen neúplná jádra bazální části téky kuželovitého tvaru s kráterovitou prohloubeninou na vrcholu, která odpovídá původnímu vyklenutí vnitřní stěny masivní báze. Kuželovité jádro chápal původně Barrande nesprávně, jako vlastní téku a rod nazval Craterina.

Codiacystis bohemica (Barrande, 1887) †.

Rod: Eucystis Angelin, 1878 †
Typový druh: Eucystis flava (Barrande, 1887) †

Druh vyskytující se v pražském souvrství (koněpruské vápence), suchomastské vápence. Známe ještě typový druh Eucystis barrandena (Haeckel, 1896) †, který známe taktéž z pražského souvrství - suchomastské vápence. Dále druh Eucystis chlupaci Prokop, 1964 †, ten se ale nalézá v ordovických vrstvách králodvorského souvrství.
K nejmladším zástupcům diploporitních jablovců patří nečetné druhy rodu Eucystis Angelin, 1878 = Proteocystites Barrande, 1887 s drobnou, průměrně 2-3 cm vysokou kulatou nebo hruškovitou tékou. Ta byla složena s víceméně pravidelných věnců polygonálních větviček a kryta vápnitou, hladkou nebo jemně zrnitou pokožkou - epitékou. Druhy rodu Eucystis = Proteocystites byly obyvateli mělkých, dobře prokysličených oblastí teplého spodnodevonského a středodevonského moře. Mimo Barrandien jsou tito jablovci známi i ze severní Afriky a jihovýchodní Asie (Čína). Název Proteocystites je Barrandův název, dnes synonymum k již tehdy validnímu názvu Eucystis od Nils Peter Angelina, což byl skvělý švédský paleontolog 19. století (1805 - 1876), který popsal mnoho rodů i druhů do té doby neznámých prvohorních živočichů. Vlastně to byl takový švédský ekvivalent Joachima Barranda. Sepsal možná méně spisů, které nedosahují takové umělecké hodnoty, ale...

Eucystis flava (Barrande, 1887) †

Vědecká synonyma
Proteocystites flavus Barrande, 1887
Eucystis flavus (Barrande, 1887)
Proteocystis flavus

Rod: Fungocystites †
Typový druh: Fungocystites rarissimus Barrande, 1887 †

Druh vyskytující se ve vinickém souvrství (st. beroun). V souvrství vinickém i zahořanském se nalézá ještě druh Fungocystites solitarius Barrande, 1887 †.

Fungocystites rarissimus Barrande, 1887 †.

Rod: Glyptosphaerites Müller, 1854 †
Typový druh: Glyptosphaerites ferrigena (Barrande, 1887) †

Druh vyskytující se v třenickém souvrství (ordovik - st. tremadok). Někdy je znám pod svým synonymem Echinosphaerites ferrigena Barrande, 1887.

Glyptosphaerites Müller, 1854 †.

Rod: Hippocystis Bather, 1887 †
Typový druh: Hippocystis sculptus (Barrande, 1887) †

Druh vyskytující se ve vinickém souvrství (ordovik - st. beroun). Jeho synonyma jsou Aristocystites sculptus Barrande, 1887 nebo Codiacystis sculpta (Barrande, 1887). Od rodu Aristocystites se odlišuje přítomností čtyř brachiálních facet (brachiol) po stranách oválných úst, vypouklými destičkami téky a tím, že dvorec, spojující vždy dva póry, má podkovovitý tvar. Hippocystis batheri Chauvel, 1939 je znám z chlustinských vrstev = zahořanské souvrství českého ordoviku.

Hippocystis sculptus (Barrande, 1887) †.

Rod: Paleosphaeronites Prokop, 1964 †
Typový druh: Paleosphaeronites crateriformis (Růžička, 1927) †

Druh vyskytující se ve třenickém souvrství (ordovik - st. tremadok). Jeho synonyma jsou Sphaeronites batheri Růžička, 1927, Sphaeronites crateriformis Růžička, 1927 a Palaeosphaeronites crateriformis (synonymum vzniklé chybou v názvu). Typový druh Paleosphaeronites grossularia Mergl & Prokop, 2006 † je znám z nálezů v mílinském souvrství. Téka tohoto cystoida je charakteristická, že je k matrici přisedlá celou svou bází. Ústní otvor spolu s análním tvoří zdánlivě šestičetnou ambulakrální souměrnost.

Paleosphaeronites crateriformis (Růžička, 1927), vlevo idealizovaná rekonstrukce, vpravo dorzální pohled.
Zdroj: MICHAL MERGL & RUDOLF J. PROKOP. Lower Ordovician cystoids (Rhombifera, Diploporita) from the Prague Basin (Czech Republic)

Rod: Prokopius Paul, 2018 †
Typový druh: Prokopius sculptus (Barrande, 1887) †

Tento cystoidní jablovec, kterého můžeme nalézt ve vinickém souvrství, či zahořanském souvrství (ordovik - st. beroun) náleží do stejné rodiny, jako jeho známější a běžnější Aristocystites bohemicus Barrande, 1887 † - viz. výše. Prokopius sculptus (Barrande, 1887) † je samozřejmě nalézán již od dob Barranda, ale až do roku 2018 nebyl správně klasifikován. Byl střídavě a mylně řazen pod rod Aristocystites, Codiacystis nebo Hippocystis. V roce 2018 vyšla studie Christophera R.C. Paula, kde díky lépe zachovalým nálezům a lepší technologii, jako je digitální elektronový mikroskop, počítačové analýzy, latexové odlitky atp. vyřazuje tento rod z dosavadních rodů, zvláště z posledního, ke kterému byl druh řazen, tedy Hippocystis Bather, 1919. Vytváří pro něj rod nový a to Prokopius Paul, 2018 †. Není to nic víc, než poklona českému bardu a významnému vědci, který téměř celý svůj život zasvětil studiu českých ostnokožců a není jím nikdo jiný, než Rudolf Jan Prokop, který ve stejném roce, kdy Paul publikoval tento nový rod, bohužel zemřel (2. 8. 2018). Není to však jediný živočich, který byl po tomto našem významném badateli pojmenován. Tento má však nádech úcty a nostalgie. Je to nejméně 15 druhů a několik rodů, např. karpoid Prokopicystis Crips, 1969, plž Prokopelia Horný, 1992 a mnoho jiných. Jeho jméno také nese čeleď Prokopicrinidae Frest et Strimple, 1977.

Vědecká synonyma:
Aristocystites sculptus Barrande, 1887
Hippocystis sculptus (Barrande, 1887)
Codiacystis sculpta (Barrande, 1887)
Hippocystis batheri Chauvel, 1941

Prokopius sculptus (Barrande, 1887).

Na obrázku výše je téka cystoida, ten největší orgán ve tvaru X je ústní aparát, pod ním je umístěn větší hydropór, tedy jakási pumpa, ještě pod ním menší gonopór - pohlavní orgán a napravo od něj je anus - anální otvor. Ústa mohla být opatřena jemnými sulcoidními brachiolami (o těch však z fosilního záznamu nemáme žádné poznatky), ale díky vcelku masívnímu a výkonnému hydroforu mohl Prokopius nasávat poměrně velké množství vody s mikrobentosem a vlastně by se tak bez brachiol celkem dobře obešel.

Rod: Pyrocystites Barrande, 1887 †
Typový druh: Pyrocystites pirum Barrande, 1887 †

Rod vyskytující se v šáreckém (ordovik - st. llarnvin) nebo vzácněji ve třenickém souvrství (ordovik - st. tremadok). Téka je velká 60 - 80 mm, hruškovitého tvaru s vypouklými stranami. Ambulakra tvoří klasickou pětičetnou formu. Na vrcholu téky je zřetelný, lehce pyramidální anální otvor.

Vlevo Pyrocystites sp., uprostřed a vpravo Pyrocystites pirum Barrande, 1887 †.

Devonští cystoidní ostnokožci z Barrandienu

Rod: Bulbocystis Růžička, 1939 †
Typový druh: Bulbocystis mira Růžička, 1939 †

Druh vyskytující se velmi vzácně v devonu v pražského souvrství (dvorecko-prokopské vápence - např. v Klukovicích a jinde). Rod Bulbocystis je velmi blízký rodu Eucystis. Odlišuje se drobnější válcovitou tékou, pravidelnějšími a mohutnějšími ambulakry, menším počtem brachiálních facet a silnější epitékou. Diplopóry jsou na vrcholcích drobných ostnů, takže celá téka je řídce ostnitá.

Bulbocystis mira z Řeporyjí.

Zdroje/použitá literatura:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lilijice
https://www.biomach.cz/biologie-zivocichua/ostnokozci
https://zkamenely-svet.webnode.cz/
https://muzeum.geology.cz/
Rudolf J. Prokop; Zkamenělý svět, vydala Práce v Praze, ISBN 80-208-0888-4, 1989
Michal Mergl & Rudolf J. Prokop; Lower Ordovician cystoids (Rhombifera, Diploporita) from the Prague Basin (Czech Republic)

Eocrinoidea Jaekel, 1899 † - pralilijice

(řec. éós - úsvit, krinos - lilie, eidos-tvar,podoba) - výskyt spodní kambrium - silur

Mezi vymřelé ostnokožce patří skupina Eocrinoidea, někdy též nazývaná pralilijice. Tato skupina se vyskytovala od spodního kambria do siluru. V kambriu dosáhli eokrinoidní ostnokožci největší diverzity. Jsou první skupinou ostnokožců, u které se vyvinuly vzpřímené brachioly. Detailní popis morfologie těla níže. Někteří autoři se domnívají, že je to nejprimitivnější skupina ostnokožců (např. PARSLEY a ZHAO, 2006). Eocrinoidea je skupina parafyletická, která obsahuje až na výjimky stvolové zástupce lépe známých Blastozoa (ZAMORA a kol., 2009). Stratigraficky se skupina vyskytuje od spodního kambria do siluru. Dříve byla tato skupina ostnokožců řazena do podkmenu Crinozoa (např. SHIXUE a kol., 2007). V současné době jsou eokrinoidní ostnokožci zařazeni do podkmenu Blastozoa. Termín Blastozoa označuje ostnokožce s globulárním multidestičkovým kalichem a biseriálními brachiáliemi ( PARSLEY a ZHAO, 2006). Eocrinoidea jsou prvními ostnokožci, u kterých se vyvinuly vzpřímené brachioly (mající funkci při transportu potravy), dlouhý mnohodestičkový stonek a později nosný stonek (nadzvedávající téku nad mořské dno) (SPRINKLE a COLLINS, 2006).

Stratigrafie a výskyt

Eokrinoidní ostnokožci se vykytují od spodního kambria. Skupina ve středním kambriu prodělala velký rozvoj. Diverzita a počet eokrinoidních ostnokožců značně klesá od pozdního kambria, až do jejich vymření v siluru (ZHAO a kol., 2008). Eocrinoidi patří mezi dominantní skupiny ostnokožců v kambriu. Mezi nejstarší eokrinoidní ostnokožce patří představitelé ze skupiny Imbricata a Gogiida (ZAMORA a kol., 2011). Kambričtí ostnokožci zahrnují více než 18 rodů a jsou hojně rozšířeni v různých ekologických podmínkách Severní Ameriky, Čech, Španělska, Francie, jižní Číny, Sibiře a Austrálie (ZHAO a kol., 2008). Nejméně nálezů pochází ze spodního kambria, kde jsou nálezy vzácné. Tyto nálezy se vyskytují hlavně v Číně.

Základní morfologie

Tělo eokrinoidních ostnokožců se obvykle skládá ze tří částí: vakovitá téka, brachioly a dlouhý stvol (stonek). Stonek je dutá struktura zcela či jen z části oddělená od téky. Stonek může ve vzácných případech chybět. Slouží k dočasnému nebo trvalému přichycení organismu na mořském dně nebo k předmětům ležícím na dně. U nejprimitivnějších zástupců (např. Gogia a další) je stvol mnohodestičkový. U pokročilejších zástupců se vyvinul stvol, jehož funkcí je nadzvednutí téky nad mořské dno. Téka je tvořena destičkami, které obklopují viscerální hmotu. Téka této skupiny ostnokožců může mít podobu různých tvarů: nepravidelně kulovitý, oválný, hruškovitý, kuželovitý, téměř válcovitý tvar, nebo kombinace těchto možností. Na téce jsou vyvinuty otvory peristomu a periproktu. V některých případech může dodatečně obsahovat hydropory, gonopory či hydro-gonoporové otvory. Jednotlivé desky tvořící téku jsou pevné kosterní elementy, které jsou tvořeny krystalickým kalcitem. Desky nejsou perforované, ačkoli podél švů mezi deskami u řady rodů nalézáme póry, které pravděpodobně sloužily k vysunutí měkkých částí těla. Tyto měkké části pravděpodobně sloužily k výměně plynů mezi vnitřním prostředím těla a okolním vodním prostředím. Brachioly jsou jednoduché, úzké, dlouhé přívěsky téky, které se nikdy nevětví. K téce jsou připojeny na opačném konci než stonek. Mají vlastní skeletální strukturu adaptovanou na funkci transportu potravních částeček k ústům. Proto je také můžeme pojmenovat "krmící výrůstky". Jejich struktura je biseriální. Brachioly byly kryté speciálními tenkými deskami. U některých forem eokrinoidů se vyvinuly spirální brachioly či jinak speciálně upravené brachioly. Eocrinoidea jsou malé až střední velikosti. Výška téky může dosahovat rozměrů od jednoho až po šest, sedm i více centimetrů (MOORE, 1967).

Výskyt v Barrandienu

Kambrické sedimenty jsou v Barrandienu rozšířeny velmi nepravidelně. Vyplňují deprese vzniklé po kadomských horotvorných procesech a na podložních zvrásněných proterozoických celcích spočívají vždy diskordantně. Nacházejí se zde dvě skupiny výskytu Barrandienu: kambrium brdské (příbramsko-jinecká pánev) a skryjskotýřovické (CHLUPÁČ a kol., 2002). Příbramsko-jinecká pánev se skládá z jednotlivých souvrství, nás nejvíce zajímá jinecké souvrství, které je ve znamení významné mořské ingrese, jež patrně souvisí s eustatickým zdvihem mořské hladiny ve středním kambriu. Právě v tomto souvrství se nacházejí eokrinodní ostnokožci.
Ordovik je v Barrandienu zastoupen úplným sledem od tremadoku až po hranici se silurem. V této oblasti se nachází velké množství zkamenělin. V současné době je ordovik Barrandienu příkladem vývoje v mírné, případně i chladnější perigondwanské oblasti, kam však zasahovaly občasné migrace teplovodních faun ze severnějších oblastí. Ordovické uloženiny tvoří centrální část Barrandienu mezi Prahou a Plzní, východně od Prahy se noří do podloží české křídové pánve. Ordovické uloženiny se na našem území vyznačují vývojem mořských jílových a písčitých sedimentů (CHLUPÁČ a kol., 2002).

Kambričtí eokrionidní ostnokožci z Barrandienu

Rod: Acanthocystites Barrande, 1887 †
Typový druh: Acanthocystites briareus Barrande, 1887 †

Eocrinoid s velkým lahvovitým kalichem, který je tvořen z několika desítek různě uspořádaných desek rozdílné velikosti. Stonek se skládá z řady tenkostěnných nízkých sloupků s velkými centrálními lumeny. Brachioly jsou dlouhé, mají uniseriální uspořádání krycích desek, které jsou zubaté. Orální část tvoří malé polygonální desky bez intrasuturálních pórů. Jedinci se vyskytovali ve středním kambriu v jineckém souvrství (FATKA a KORDULE, 1984).

Rekonstrukce Acanthocystites briareus Barrande, 1887 (dle Fatky a Kordule, 1984 vlevo, dle Barranda vpravo).

Rod: Akadocrinus Prokop, 1962 †
Typový druh: Akadocrinus jani Prokop, 1962 †

Nepravidelný kalich je tvořen mnoha destičkami. Uprostřed kalichu se nacházejí epispiry (suturální póry). Brachioly biseriální, větvící se z vrcholu po skupinách. Stonek bývá široký a dlouhý, na distálním konci má nepravidelně deskovitý příchytný disk. Střední kambrium, jinecké souvrství (SPRINKLE,1973). Na našem území se vyskytují i další zástupci rodu Akadocrinus : Akadocrinus nuntius Prokop, 1962; Akadocrinus knizeki Fatka a Kordule, 1991. Druh Akadocrinus jani se většinou nalézá v podobě drobných, izolovaných tekálních desek. Předpokládaná velikost kompletních jedinců je okolo 10 cm.

Akadocrinus jani Prokop, 1962 (dle Sprinkleho, 1973).

Rod: Cigara Barrande, 1887 †
Typový druh: Cigara dusli Barrande, 1887 †

Druh známý z jineckého souvrství, např. z Felbabky.

Cigara dusli Barrande, 1887.

Rod: Felbabkacystis Nardin et al., 2017 †
Typový druh: Felbabkacystis luckae Nardin, Lefebvre, Fatka, Nohejlová, Kašička, Šinágl & Szabad, 2017 †

Nově popsaný druh, který známe jineckého souvrství - Felbabka.

Felbabkacystis luckae Nardin, Lefebvre, Fatka, Nohejlová, Kašička, Šinágl & Szabad, 2017.

Rod: Lichenoides Barrande, 1846 †
Typový druh: Lichenoides priscus Barrande, 1846 †

Tento druh patří mezi nejhojnější zkameněliny v oblasti jineckého středního kambria. Je to slepá vývojová větev eokrinoidů, vyskytuje se pouze na území České republiky. Malá ovoidní téka je pravidelně stavěna ze tří prstenců polygonálních desek vždy stejného tvaru a velikosti. Téka jeví výraznou symetrii podle čísla pět. Mezi deskami téky se vyvinuly tzv. intersuturální póry, umístěné v prohloubených výrazných polích eliptického tvaru. Patnáct štíhlých, biseriálních, od úst se mírně zužujících brachiálií je uspořádáno ve dvou věncích. Ústa leží uprostřed orálního pole. Pozice řitního otvoru není známa. Stonek ani příchytný terč nejsou vyvinuty. Ke stabilizaci na měkkém dně sloužily ztluštělé bazální desky. Typický horizont a lokalita: Střední kambrium, jinecké souvrství, zóna: Paradoxides gracilis, vrch Vinice u Jinců (FATKA, 1982). Dále se u nás vyskytuje druh Lichenoides vadosus Parsley a Prokop, 2004 (buchavské souvrství).

Rekonstrukce úplného jednince Lichenoides priscus Barrande, 1846 podle G. Ubaghse (dle Fatky, 1982).

Rod: Vyscystis Fatka a Kordule, 1990 †
Typový druh: Vyscystis ubaghsi Fatka a Kordule, 1990 †

Eokrinoid s nepravidelnou mnohadestičkovou, cylindrickou až kónickou tékou. Orální povrch tvořen z přilehlých desek nesoucích velké epispiry. Ambulakrální systém se skládá z nerozvětvených biseriálních brachiol, pravděpodobně v počtu pět. Tento eokrinoid představuje první výskyt podtřídy Imbricata mimo západní část Severní Ameriky. U nás se vyskytuje ve Vystrkově nedaleko Jinců, střední kambrium (FATKA a KORDULE, 1990). Na Felbabce zase můžeme najít podobný endemický rod Felbocrinus. Asociace Lichenoides - Akadocrinus a Etoctenocystis (obvykle s více či méně běžnými eokrinoidy Acanthocystites, Vyscystis a Felbocrinus) upřednostňovaly klidnější a hlubší podmínky charakterizované velmi jemnou písečnou až bahnitou sedimentací.

Vyscystis ubaghsi Fatka a Kordule, 1990.

Rod: Luhocrinus Prokop a Fatka, 1985 †
Typový druh: Luhocrinus monicae Prokop a Fatka, 1985 †

Kalich pohárovitého tvaru je malý. Skládá se z neobvykle se střídajících desek, které jsou uspořádány do pěti prstenců. Vrchol kalichu je mírně vypouklý. Skládá se z malých polygonálních orálních desek. Brachioly jsou připojeny k distálnímu povrchu okraje kalichu. Jsou velmi dlouhé, tenké, nevětvené, biseriální. Pozice a morfologie peristomu a anusu není známa. Stonek se zužuje, jeho bazální část je neznámá (PROKOP a FATKA, 1985). Prokop a Fatka popsali tento druh z naleziště Luh ve Skryjích (odtud rodový název Luhocrinus) a to na základě jediného exempláře. Později byli v nižší části sutí při geologické exkurzi nalezeni ještě dva jedinci tohoto druhu na jednom kameni. Možná se nějaké exempláře vyskytují ještě v soukromých sbírkách.

Luhocrinus monicae Prokop a Fatka, 1985, schematická rekonstrukce celého jedince (dle Fatky, 1985).

Ordovičtí eokrionidní ostnokožci z Barrandienu

Rod: Archaeocystites Barrande, 1887 †
Typový druh: Archaeocystites medusa Barrande, 1887 †

Nalézá se vzácně v konkrecích šáreckého souvrství (ordovik - st. llarnvin)

Archaeocystites medusa Barrande, 1887 †.

Rod: Ascocystites Barrande, 1887 †
Typový druh: Ascocystites drabowensis Barrande, 1887 †

Kalich velký, prodloužený, tvořený řadou nepravidelně uspořádaných velkých i malých vyvýšených kalichových desek. Mezi kalichovými deskami se nenacházejí epispiry. Dlouhý stonek je dobře vyvinutý. Hladký orální povrch nese centrální ústa, ambulakrální soustavu s 20-30 brachiolami a kosočtverečné orální a adorální desky. Biseriální dlouhé brachioly. Anus neznámý. Střední ordovik (SPRINKLE,1973). U nás znám nálezy z libeňského a letenského souvrství (obě st. beroun).

Vlevo Ascocystites cf. drabowensis z marocké lokality El kaid Errami, vpravo Ascocystites drabowensis Barrande, 1887 z nálezů v letenském souvrství.

Rod: Cardiocystites Barrande, 1887 †
Typový druh: Cardiocastites bohemicus Barrande, 1887 †

Srdcovitý kalich s hladkým povrchem je tvořen tenkými zakulacenými deskami, které obklopují velké tenké centrální desky. Adorální část nese pět volně stojících ambulaker, které nesou řadu brachiol. Dlouhý nosný stonek je připojen ke čtyřem párovým basáliím. Poprvé byl tento druh nalezen v Čechách v Zahořanech, střední ordovik - st. beroun (NARDIN, 2007).

Cardiocastites bohemicus Barrande, 1887, vpravo latexový odlitek kalichu (dle Nardin, 2007).

Zdroje/použitá literatura:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lilijice
https://www.biomach.cz/biologie-zivocichua/ostnokozci
https://zkamenely-svet.webnode.cz/
https://muzeum.geology.cz/
Martina Nohejlová; Systematika eokrinoidních ostnokožců /BAKALÁŘSKÁ PRÁCE/, UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, Přírodovědecká fakulta, Ústav geologie a paleontologie, 2011
https://avancna.deviantart.com/

Rhombifera Zittel, 1879 † - rhombiferní jablovci

(lat. rhomboidal - rombický, mající tvar kosočtverce)

Glyptocystidi (lat. Glyptocystida) a zejména jejich skupina Rhombifera Zittel, 1879, jsou malou, ale poměrně úspěšnou skupinou cystoidních ostnokožců, která vznikla ve svrchním kambriu, zažila radiaci ve středním ordoviku a tvoří poměrně významnou složku svrchnoordovických faun. Celá skupina je poměrně výrazně konzervativní, bez výrazných evolučních inovací a vymírá počátkem svrchního devonu.
Zástupci třídy Rhombifera se vyznačují tím, že měli póry na destičkách téky uspořádány v tzv. routy nebo rhomby. Jsou to kosočtverečná pole obvykle vyplněná rovnoběžnými spojovacími kanálky protilehlých pórů ležících vždy na dvou sousedních destičkách.

Rod: Echinosphaerites Wahlenberg, 1818 †
Typový druh: Echinosphaerites infaustus Barrande, 1887 = modestus Barrande, 1887 †

Nálezy tohoto druhu známe převážně z letenského (ordovik - st. beroun) a zahořanského souvrství (ordovik - st. beroun). Známe ještě tyto druhy: Echinosphaerites concomitans Barrande, 1887 - třenické souv. (ordovik - st. tremadok), Echinosphaerites primus - dobrotivské souv. (ordovik - st. dobrotiv) a Echinosphaerites quaerendus Barrande, 1887 - králodvorské souv. (ordovik - st. králodvor).

Vlevo Echinosphaerites infaustus Barrande, 1887, vpravo Echinosphaerites quaerendus Barrande, 1887.

Téky druhu Echinosphaerites infaustus Barrande, 1887, popsané v Silurském systému Barrandem jako druh modestus.

Rod: Heliocrinites Eichwald, 1840 †
Typový druh: Heliocrinites sp.

Do druhu neurčený rhombiferní ostnokožec, který je nám znám z nálezů králodvorského souvrství (např. z příležitostných odkryvů v ulicích Pod Zemankou, Praha-Krč a Vlnitá, Praha-Braník).

Heliocrinites sp. - Praha 4, V podzámčí

Heliocrinites sp. ze světa.

Rod: Hemicosmites von Buch, 1840 †
Typový druh: Hemicosmites sp.

Styloforát, který se vyskytuje v letenském souvrství (ordovik - st. beroun).

Hemicosmites pyriformis von Buch, 1840 †.

Rod: Homocystites †
Typový druh: Homocystites alter (Barrande, 1887) †

Nálezy tohoto druhu známe ze zahořanského souvrství (ordovik - st. beroun) .

Homocystites alter (Barrande, 1887).

Rod: Cheirocrinus Eichwald, 1856 †
Typový druh: Cheirocrinus sp.

Nálezy tohoto do druhu neurčeného rodu známe z dobrotivského souvrství (ordovik - st. dobrotiv), jsou ale značně rozšířeny v ordoviku celé severní polokoule a zasahují i do siluru - u nás jsou známy fragmenty tohoto jablovce např. i ze siluru, konkrétně z motolského souvrství lomu Kosov u Berouna (wenlock).

Vědecká synonyma:
Chirocrinus Haeckel, 1896

Cheirocrinus Eichwald, 1856.

Rod: Macrocystella Callaway, 1877 † = Mimocystites Barrande, 1887 (synonymum)
Typový druh: Macrocystella bohemica (Barrande, 1887) † = Mimocystites bohemicus Barrande, 1887 (synonymum)

Stonek je rozdělený na proximální a distální konec. Téka ovoidní, skládá se ze čtyř basálních, pěti infralaterálních, pěti laterálních, šesti radiálních a několika orálních desek (PAUL, 1968). Peristom a ambulakrální rýhy chráněny krycími deskami. Oblast periproktu rozlehlá. Tékální povrch rozdělen do trojúhelníků pomocí velmi nápadných paprskovitých rýh. Brachioly jsou vyvinuté velmi pravidelně. Jsou dlouhé, úzké, biseriální a nevětvené. Spodní a časný střední ordovik, ČR (blíže MERGL a PROKOP, 2006). Druh vyskytující se v letenském souvrství, střední ordovik - st beroun (MOORE, 1967).

Vlevo Macrocystella (dle Mooreho, 1967), vpravo Macrocystella bohemica (dle Barranda, 1887).

Rod: Orocystites Barrande, 1887 †
Typový druh: Orocystites helmhackeri Barrande, 1887 †

Druh vyskytující se ve vinickém souvrství (ordovik - st. beroun).

Orocystites helmhackeri Barrande, 1887.

Rod: ?
Typový druh: Pleurocystitidae gen. et sp. indet.

Typ A zaznamenán z nálezů ve spodním devonu (prag), loděnické vápence, Praha-Klukovice, "Červený lom". Typ B zaznamenán z nálezů ve spodním devonu (spodní ems-dalej), třebotovské vápence, Praha-Hlubočepy, lom "Prastav".
Je řazen do čeledi Pleurocystitidae NEUMAYR, 1889 †, nadčeledi Glyptocystitida BATHER, 1899 † a třídy Rhombifera ZITTEL, 1879 †.

Rekonstrukce živočicha Pleurocystites (C. R. C. Paul , 1967).

Rod: Polycosmites Jaekel, 1918 †
Typový druh: Polycosmites bohemicus Jaekel, 1918 †

Známý z nálezů v konkrecích šáreckého souvrství (ordovik - st. llanvirn).

Polycosmites bohemicus - destička téky z vnější a vnitřní strany.

Rod: Rhombifera Barrande, 1867 †
Typový druh: Rhombifera bohemica Barrande, 1867 †

Druh vyskytující se v letenském, libeňském, vinickém a zahořanském souvrství středního ordoviku.

Rhombifera bohemica Barrande, 1867.

Rod: Vizcainoia Zamora & Smith, 2011 †
Typový druh: Vizcainoia sp.

Rod prozatím druhově nezařazený, známý doposud jenom z několika málo fragmentů jineckého souvrství (střední kambrium). Tento rod se řadí do čeledi Dibrachicystidae Zamora & Smith, 2011 †, podle několika výrazných morfologických znaků, jako je například rozvržení a skulptuace tělních destiček. Do stejné čeledi patří ještě například druhy Dibrachicystis purujoensis Zamora & Smith, 2011 †, Vizcainoia languedocianus (Ubaghs, 1987) † a Vizcainoia moncaiensis Zamora & Smith, 2011 †, které známe převážně z nálezů ze Španělska a Francie (Montagne Noire).

Vizcainoia sp.

Problematika

Zde uvádíme problematického pelmatozoa, tedy ostnokožce z barrandienského ordoviku, kterého Barrande v svém Système silurien du centre de la Bohême, Classe des Echinodermes Vol. VII. z roku 1887, s. 273 uvedl pod názvem Neocystites bohemicus. Je to problematický druh - rod (Neocystites Barrande, 1887), pakliže se o rod, potažmo o druh vůbec jedná. Představujeme jej zde, neboť chceme, aby byl tento encyklopedický atlas co nejúplnější. Takže, roku 1887 pokreslí Barrande (respektive jeden z jeho ilustrátorů dle Barrandovy koncepce) litografický kámen na téma ostnokožci, kteří měli sloužit jeho dalšímu dílu silurského systému. Na tabuli, která se prioritně zabývá mitrátními ostnokožci se v pravém dolním rohu objevil ostnokožec v několika vyobrazeních z vícero úhlů, který je známý pouze z tohoto jediného exempláře. Tímto by celá historka o neocystitovi mohla skončit a zapadnout v zapomnění budoucích nálezů Ty se však neuskutečnily. Znamená to tedy, že Barrande, či jeho skalníci nalezli pouze naplaveninu nesouvisejících zbytků živočichů, možná ostnokožců, které se shodou náhod na sebe napasovaly tak, aby byla téka naplavená na stonek? Mohlo se samozřejmě stát. Barrande, ač tvrdil, že zaznamenal jenom to, co viděl, velmi silně nálezy ve svých kresbách idealizoval. Na druhou stranu to byl inženýr, kde jeho idealizace zkamenělin souvisí spíše s ideálním, až technickým vzezřením fosílie, nenadsazováním. Sám Barrande v silurském systému k tomuto druhu poznamenal, že fosílie mohla projít tektonickými deformacemi a to tím způsobem, že se nám téka jinak známé pralilijice zdeformovala do neobvyklého, neznámého tvaru. Tak jak je to s druhem, který Barrande pojmenoval Neocystites bohemicus. Pozdější snahy o klasifikaci tohoto jedince vyznívají totiž poněkud naprázdno. Již Perner tento taxon zmiňuje ve článku Nomenklatura a systematické postavení "Barrandových cystideí" z roku 1900, kde ho akorát řadí do širšího okruhu lilijic (kam řadí i různé kambrické eocrinoidy) a dále se k němu nevyjadřuje.Tento druh, záměrně uvádíme druh, protože Barrande jej do druhu popsal, je také občas publikován, jako kořenový systém pralilijic (např. Bibliographic and Faunal Index of Paleozoic Pelatozoan Echinoderms - R. S. Bassle and Margatet W. Moodey, 1943). Prokop a Petr, odborníci na echinodermiata jej pro změnu ve svém seznamu ordovických echinoderm ani neuvádějí. Pravděpodobně jej nepovažují za validní. Neocystites tak nadále zůstává takovou malou českou záhadou.

Neocystites bohemicus - Zahořany - zahořanské souv.?. Ukázka z Barrandova Silurského systému.

Zdroje/použitá literatura:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lilijice
https://www.biomach.cz/biologie-zivocichua/ostnokozci
https://zkamenely-svet.webnode.cz/
https://muzeum.geology.cz/
Rudolf J. Prokop; Zkamenělý svět, vydala Práce v Praze, ISBN 80-208-0888-4, 1989